Spišská Magura

Toto východoslovenské flyšové pohoří se rozprostírá mezi Belianskými Tatrami a údolím Popradu. Přes třicet kilometrů dlouhý hřeben je zhruba v polovině rozdělen sníženinou Toporského a Magurského sedla na východní skupinu Veterného vrchu a na západní skupinu Repiska.

Kdo chce poznat celé pohoří, může začít v lázních Vyšné Ružbachy. Z vlastní zkušenosti ale mohu říci, že nás východní část hřebene zklamala. Očekávali jsme hluboké lesy a horské polany s pověstnými výhledy na Vysoké Tatry a Pieniny. Jenže tu řádila vichřice a po ní dřevorubci, horské louky jsou zarostlé, lesní cesty rozježděné od traktorů, turistické značení je nedbalé, nedrží se hřebene a neodpovídá turistické mapě. Proto doporučuji oblast Repiska, které vám vše vynahradí.

Do hor se dostanete pohodlně linkovým autobusem až do Magurského sedla (949 m), přes které prochází důležitá silnice 1. třídy z Kežmarku do Spišské Staré Vsi a dál do Polska. Okolí sedla je lučinaté a nabízí za pěkného počasí výhled jak na Vysoké Tatry, tak na Pieniny a další polská pohoří. Rozhodně se vyplatí udělat si krátkou odbočku na výhledovou Pálenicu (983 m), z horských luk s roztroušenými smrky máte vše jako na dlani.

Z Magurského sedla nás vede modrá značka. Značení je ale v žalostném stavu, místy zcela chybí a je vedeno po lesních cestách. My bychom se ale raději pohybovali po hřebeni a proto se po neznačené cestě vydáváme k vrcholu strmého kopce Spádik (1 038 m). Tyčí se o téměř sto metrů výše nad Magurským sedlem a jelikož se tu rozprostírá rozlehlá paseka, máme zaručen i kruhový rozhled. V sedle pod vrchem Švábovo narážíme na lesní cestu, která vede téměř po hřebeni, jen těsně míjí zalesněné vrcholky kopců. Občas se objeví nějaká stará značka, na rozcestích pro jistotu chybí úplně.

Obcházíme Švábovo, Lysý grúň a konečně stoupáme na výrazné Smrčiny (1 158 m). Jméno výstižně charakterizuje okolní hustý karpatský les, roste tu spousta hub a nechybí ani pravé hřiby, tak hluboko v horách je nikdo nesbírá. Naším dalším cílem je tajemné Jezerské jazero, které leží ukryté v severním úbočí Spišské Magury v prostoru mezi vrcholy Smrečin a Bukoviny. Původně jsme si mysleli, že nás k jezeru zavede zelená značka, alespoň tak to bylo zakresleno v mapě. Jenomže to jsme ještě netušili, že nám značka beze stopy zmizí, že je jezero v mapě zakresleno v úplně jiném údolí a že nakonec narazíme na ještě jednu jinou zelenou značku, která pak také záhadně zmizí.

Terén severního úbočí je navíc značně nepřehledný a mohutnými svahovými sesuvy v nezpevněném flyši se tu vytvořily další hřebínky a údolíčka. Po náročném hledání jsme konečně narazili na Jezerský potok a pustili se proti jeho proudu. Míjíme studánku, narážíme na zelenou značku a šplháme do strmého svahu k tabuli označující přírodní rezervaci. Máme radost, že naše hledání nebylo marné. Najednou jsme se ocitli v mohutné mísovité depresi, na jejímž dně se leskla hladina hledaného jezera. Překvapilo nás jak svou velikostí, tak neskutečně zelenou vodu. Hustý smrkový les sestupje až k samému břehu a ačkoliv je slunečný a horký den, je tu docela chladno.

Podle nepatrné pěšiny je zřejmé, že je toto místo jen minimálně navštěvováno, což je jedině dobře. Jezerské jazero je největší jezírko ve flyši na Slovensku. Rozloha kolísá od 0,48 do 0,6 ha, hloubka dosahuje 6 metrů, ale hladina kolísá v rozpětí až 2 metry. Zajímavé je, že jezero nemá povrchový přítok, je napájeno spodními prameny. Vzniklo ve starších čtvrtohorách svahovým sesuvem. Tento úkaz není ve Spišské Maguře ojedinělý, další menší zarůstající jezírka jsou ještě v okolí Osturně.

Vracíme se opět na hlavní hřeben a odbočujeme k vrcholu Bukoviny (1 176 m), kde by měla být podle mapy menší louka a snad i výhled. Kdysi tu byla skutečně pastvina, jak dokládají dosud rostoucí jalovce, ale protože přestala být využívána, zarostly ji roztroušené košaté smrky. Raději sestupujeme do nedalekého sedla mezi Bukovinou a Malou Polanou. Uvítala nás tu krásná horská louka, malebný dřevěný kříž v ohrádce a překrásný výhled na Belianské Tatry, zvláště na ostré štíty Ždiarská vidla a Havran.

Přes sedlo vede prašná cesta z Bachledovské Doliny do obce Jezerské, není ale využívána. Nechybí tu kupodivu ohniště a lavičky, proto za chvíli rozděláváme oheň a vaříme večeři. Přichází večer a západní obzor se zubatou kulisou Belianských Tater zbarvují rudé červánky. Padá silná rosa, proto stavíme stan.

Noc byla pořádně chladná a druhý den se budíme zimou. Nedočkavě vykukujeme ze stanu a zjišťujeme, že je jiskřivé ráno a vycházející sluníčko se již opírá do východních srázů Belianských Tater. Zato údolí severně od hřebene Magury zaplňuje inverzní mlha, ze které vystupují jako ostrovy Pieniny a za nimi Sadecké Beskydy. Panují ideální fotografické podmínky, tak toho hojně využíváme a hledáme nejlepší záběry. Pokračujeme po značce kolem horní stanice vleku z Bachledovy Doliny a láká nás nedaleký železný telekomunikační stožár na vrcholku Malé polany (1 151 m). Neodolali jsme pokušení a po svislém žebříku jsme vyšplhali na malou plošinku se zábradlím. Máme odtud fantastický kruhový rozhled na celé Belianské Tatry, zalesněný dlouhý hřeben Spišské Magury i na Pieniny a polská pohoří, kde se už rozplývá ranní mlha.

Vracíme se zase na značku a vstupujeme opět do hlubokých magurských smrčin. Hřeben je táhlý, jen mírně stoupá a klesá a po široké cestě nám to rychle utíká. Tato oblast je ideální lyžařský terén pro běžkaře. Postupně za sebou necháváme kóty Polinica (1 167 m) a Magurka (1 198 m), míjíme turistické rozcestí pod Magurkou a přicházíme k okraji velké pastviny. Nádherně rozkvetlé letní louky, tmavě modré nebe, štíhlé smrky a naproti údolí zubatý hřeben Tater – to je krajina, jakou by ani malíř nevymyslel. Dole pod námi se rozprostírá goralská ves Ždiar táhnoucí se podél říčky Biela.

Po odpočinku se přes louku vracíme na značku a čeká nás delší úsek hlubokými lesy bez výhledů. Vlevo od hřebene se v jižních pozvolnějších úbočích táhnou pastviny, ale pravý severní svah je strmý a hluboký. Rozsáhlé lesy se odtud táhnou až k osamělým vesnicím v Osturnianské brázdě. Úplný ráj pro divoká zvířata. Téměř rovinatým hřebenem jdeme k vršku Priehrštie a za ním nás čeká pohodlný sestup k rozcestí modré se zelenou značkou. Ocitli jsme se na okraji velké pastviny a přímo pod sebou vidíme důležité sedlo Pod Príslopom. Přes něj prochází nejen hlavní silnice z Popradu do Lysé Polany, ale také rozvodí mezi řekami Poprad a Dunajec.

Modrá hřebenovka Spišské Magury tady končí, vlastní hory ale vrcholí až nedalekým Repiskem (1 259 m), které je zároveň nejvyšším vrcholem Spišské Magury. Na Repisko sice nevede turistická značka, lze tam ale vystoupat po lesních cestách. Okolní lesy jsou husté, zdravé a zachovalé, proto je oblast hraniční částí TANAP-u a součástí ochranného pásma NP Pieniny. Vrchol je lučinatý, ale postupně zarůstá mladými smrky. Z paseky je překrásný a nezvyklý pohled na Vysoké Tatry, na jejich severní stranu s ústími Javorové a Bielovodské doliny. Dlouho se díváme do polského vnitrozemí a zřetelně vidíme středisko Zakopané, pohoří Górce, vesnice v Podhalí, hřeben Sadeckých Beskyd, leskne se tam i hladina přehrady na Dunajci u Niedzice a pak zubaté cimbuří Pienin.

Z Repiska se vracíme stejnou cestou zpět na rozcestí. Zelená značka do Ostruně nás docela láká, i tam je krásný zapomenutý kout Slovenska. Pro tentokrát ale sestupujeme do civilizace k lyžařskému areálu Strednica v sedle Pod Príslopem, kde zaháníme žízeň a plánujeme další putování po Slovensku. Je tu i autobusová zastávka, zastavuje tu linka do Popradu a Lysé Polany, je jen na vás, kam se vydáte dál. Na celém hřebeni Spišské Magury jsme nepotkali uprostřed léta jediného člověka a to i proto, že hory sousedí přímo s přelidněnými Tatrami. Kdo si chce užít klidu a samoty, pro něj je Spišská Magura ideální. Putování je středně náročné, nutná je ale dávka trpělivosti a shovívavosti se zdejším značením i nepříliš přesnými mapami VKÚ Harmanec č. 103 Spišská Magura, Pieniny a č. 113 Vysoké Tatry. Ty výhledy na Belianské Tatry za to určitě stojí.

Lačnovský kaňon a Branisko

Pohoří Braniska se pro Slovensku a nachází tak trochu ve stínu okolních atraktivních cílů. Když však počasí zamíchá karty tak jako tomu bylo tuto studenou podzim, přichází správný čas i na poznávání podobných zákoutí.

Hřeben Braniska je silničním průsmykem rozdělen na dvě části. Obě jsou pojmenovány podle nejvyšších vrcholů. Jižní se jmenuje Slubice a severní zase Smrekovica podle stejnojmenného nejvyššího vrcholu (1199m.)

Na východním úpatí Smrekovica se mezi obcemi Lipovce a levně nachází kaňon Lačnovského potoka. Na jeho území je přírodní rezervace Kamenná baba, která ukrývá hned několik zajímavých klenotů. Skalní věže a útvary se nacházejí po obou stranách kaňonu. Nejzajímavější jsou skalní jehla nazývaná Mojžíšův sloup a na druhé straně skalní věž s velkým oknem Vrátnice.

Zajímavostí této lokality určitě bude i pramen známé Salvatorky. V areálu je samozřejmě možnost volného odběru. Kvůli ochutnávce vaječný minerálky jsme se zde zastavili a mě hned upoutaly více než samotný pramen žízniví lidičky, kteří do osobního auta vtrepali několik bedniček plných plastových lahví.

Na poměrně malém místě se zde nachází množství dalších zajímavostí: za zmínku stojí zpřístupněná jeskyně Zlá díra či vesnička lačno s památkovou rezervací. Mě však zaujaly hned dva nové chodníky, které jsme na Harmataneckej mapě č. 115 (2.vydání) nenašli.

V době, kdy o kousek dál na západ se chodníky stále zavírají, tady jsme natrefili na nový značkovaný chodník Kopytovskou dolinou (žlutá) a novou modrou značku přes Velkou skálu do Vyšného Slavkova. Natrefili jsme zde na strmé úseky zajištěné novými řetězy, v Kopytovskej údolí zase nové informační tabule.

Takové aktivity si určitě zaslouží sympatie a jsou ve velkém kontrastu se zaváľanými a zarostlými stezkami jakých je na Slovensku dost. Za zmínku určitě stojí například hřebenovka z Kráľovy Holi na Čertovica, kde jsme se v létě jen těžko prodírali přes zaváľané a zarostlé úseky ...